Jako mladý asistent jsem spěchal odněkud někam chodbami našeho slovutného děkanátu. Tehdy mě zastavil jeden starší kolega a zeptal se mě: „Vy jste z té psychiatrie, vy byste to mohl vědět – mají instituce duši?“ Nevím již, co jsem tehdy odpověděl, rozhodně jsem to v pracovním shonu toho dne nepovažoval za důležité. Dnes již ale vím, že instituce duši mají a že to důležité je. Zakladatelé, přednostové, „kmenoví“ zaměstnanci, ale také pacienti nebo významní „kolemjdoucí“ tvoří něco, co neoddělitelně patří ke každému zařízení a vytváří jeho atmosféru...
